Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lanšperk-Žampach

Hrad Lanšperk byl postaven za vlády krále Přemysla Otakara II. (1253-1278). Jeho založení náleží do doby tzv. druhé (německé) kolonizace, během níž byly osídleny zdejší do té doby téměř pusté pohraniční hvozdy. Kolonizátory kraje a staviteli královského hradu byli z vůle panovníka páni z Drnholce. Lanšperk se stal vojenským a správním centrem rozsáhlého panství, k němuž náležely kromě desítek vsí také čtyři města - nejvýznamnější, kamennými hradbami opevněný Lanškroun, města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí a městečko Jablonné nad Orlicí.

Kružba nalezená při pracech organizovaných původním Sborem
ukazuje na bohatou výzdobu středověkého hradu

V roce 1285 daroval král Václav II. hrad s panstvím svému nevlastnímu otci Závišovi z Falkenštejna. Zanedlouho upadl tento Vítkovec v nemilost, byl popraven a lanšperské zboží, později též hrad, získal od panovníka nově založený Zbraslavský klášter. V neklidných dobách po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. v Olomouci roku 1306 plenili Lanšpersko beztrestně okolní šlechtici. Velká vzdálenost panství bránila zbraslavským mnichům v jeho účinné správě a obraně. Nelehkou hospodářskou situaci se klášteru podařilo vyřešit až roku 1358, kdy byly zdejší statky vyměněny s nedávno založeným biskupstvím v Litomyšli. Biskup Jan Železný (1399-1418) byl na kostnickém koncilu hlavním žalobcem Husovým. Když přišla do Čech zpráva o Husově upálení, byly biskupské statky zpustošeny. V období husitských válek změnil hrad několikrát držitele. Roku 1420 jej zastavil litomyšlský biskup Aleš z Březí za vypůjčené peníze Janu Sádlovi ze Smilkova. O rok později po dobytí Litomyšle husitskými vojsky biskupství prakticky zaniklo a jeho bývalé statky spolu se zástavním zbožím Lanšperk přešly na panovníka. Od Jana Sádla získal zástavní právo na hrad Václav z Dubé a od něho patrně roku 1425 katolický pán Jan Městecký z Opočna. V rámci ofenzívy proti němu oblehli sirotci v létě roku 1429 také Lanšperk. V čele husitského vojska stál Jan Kroměšín, hejtman kněze Prokopa Holého a "pomocí čtyř praků, dvou velkých a mnoha malých děl" hrad v září téhož roku dobyl. V následujících třiceti letech držela Lanšperk husitská posádka pod vedením hejtmana Jana Šárovce. Jan Městecký sice před smrtí předal své zástavní právo katolickým pánům z Jenštejna, ti se však hradu ve skutečnosti ujmout nemohli.

Rozštěpení právních a faktických poměrů skončilo až roku 1459, kdy hrad a dříve i zástavní listiny získal Zdeněk Kostka z Postupic. Z rukou jeho dědiců přešel Lanšperk počátkem 16. století do majetku mocného rodu Pernštejnů. Správním centrem panství se v této době stává místo starého hradu nedávno zbudovaný zámek v Lanškrouně. V letech 1540-1564 bylo panství rozděleno na dvě části, Lanšpersko získali Bohdanečtí z Hodkova, Lanškrounsko páni z Boskovic. Oba díly opět spojil Vratislav z Pernštejna. Roku 1576 žila na hradě paní Johanka Černohorská z Boskovic, která jej měla od Vratislava v nájmu. Povědomost o ní se nám zachovala díky jejímu sporu s paní Bukovskou ze sousedního Žampachu, která odcizila z gruntů lanšperského dvora právě dozrávající len. Johanka si na jednání paní Bukovské stěžovala, výsledek sporu však neznáme.

Na žádost Vratislavových dědiců prohlásil roku 1588 císař Rudolf II. dosavadní zápisné lanškrounsko-lanšperské panství za zboží dědičné zpupné. Obratem bylo prodáno Adamu Hrzánovi z Harasova. Roku 1622 koupil velkostatek i s tehdy již pustým hradem Karel z Lichtenštejna.

Žampach

Pověst o strašném rytíři Janu Pancíři ze Smojna


Kdysi, když se Karel IV. vracel s malým počtem ozbrojenců z Říma, kde převzal císařskou korunu, zpět do Čech, zastavil se k přenocování v městě Pise. Městští radní jej vřele přivítali, ale za zády mu strojili úklady. Na jejich popud jakýsi žhář podpálil v noci radnici, kde spal panovník s manželkou a oba sotva zachránili holé životy. Zatím jiní začali roztrušovat pověsti, že oheň nechal založil sám Karel IV.. Mezi obyvateli města a císařovým průvodem se strhla mohutná bitka. Vojáci, spěchající svému vladaři na pomoc, se museli těžce probojovávat přes most až na náměstí, kde zatím císař odrážel útočníky jen s malou družinou. Karlovi odpůrci byli v potyčce poraženi a rozprchli se. V boji a obraně císaře si prý tehdy obzvláště statečně vedl pán ze Smojna, purkrabí na hradě Žampachu. Panovník jej odměnil pasováním na rytíře a sám mu na krk zavěsil zlatý řetěz.

Po návratu domů na Žampach se Jan ze Smojna obklopil pochlebníky, jimž při džbánku znovu a znovu vyprávěl o italském dobrodružství a císařském vyznamenání. Hostina střídala hostinu a truhlice s penězi se brzy vyprázdnily. Co teď ? Rytíř, spoléhajíc na panovníkovu přízeň, dal dohromady tlupu násilníků a začal loupit. Přepadal kupecké povozy i šlechtice.

Hradní pán, Ješek z Potštejna, na Žampachu nesídlil a jakmile se dověděl o činech svého purkrabího, vzkázal mu, nevzdáli se ihned loupeživého řemesla, bude zbaven purkrabství. Jenomže Janova pýcha neznala mezí. Místo odpovědi přepadl na cestě i samotného Ješka a uvěznil jej v žaláři na Žampachu.

V tom čase se na cestě k Litomyšli mohl kdekoliv objevit loupeživý Jan ze Smojna se svojí divokou chasou. Lid mu říkal Pancíř, protože prý ani ve spánku neodkládal rytířský pancíř.

Žalář na hradě Žampachu se plnil zajatci, za jejichž propuštění vybíral Jan výkupné. V pokladnicích znovu zvonilo zlato a jedna pitka střídala druhou. Jednou nechal vzpurný purkrabí vyvléct zesláblého a potlučeného Ješka z Potštejna na nádvoří a dal jej vymrskat z hradu. Snad se přece jen bál toho, že by hradní pán mohl ve vězení zemřít.

Ješek se obrátil o pomoc k samotnému císaři. Karel IV. se dlouho nerozmýšlel a zanedlouho stál se svým vojskem před Žampachem. Utábořil se prý v lese, jenž na jeho památku později nazvali Karlovice.
(dnes zalesněný kopec, ležící východně od Dlouhoňovic)

Rytíř Jan ze Smojna viděl, že je zle a s odkazem na bývalé zásluhy začal prosit o milost. Panovník se však nedal obměkčit a vzkázal na hrad : „Rytíři přísluší zajetí rytířské a loupežníkovi loupežnické.“ Sotva stačil posel zprávu vyřídit, dal císař rozkaz k útoku. Po krátkém boji padl Žampach do rukou vojáků a Pancíře předvedli před krále. Když Karel IV. spatřil na jeho hrudi zlatý řetěz, trpce řekl „Odměnil jsem kdysi rytíře, proč mě nutíš, abych odměňoval loupežníka ?“. A jako před časem zavěsil kolem Janova krku zlatý řetěz, nyní položil na stejné místo provaz. Pancíř a jeho loupeživá chasa byli na místě pověšeni a jejich hnízdo, hrad Žampach pobořen.


zdroje : Eduard Petiška, Čtení o hradech, zámcích a městech, Praha 1989; Kronika obce Dlouhoňovice